O pichlavém kořeni
Následující příběh Vás možná bude zajímat. Týká se pana Jaroslava Semeráka,
to je ten pán, který se občas zastavil ve Stovce na hlt dobrého piva.
Pan Semerák byl laskavý, pracovitý člověk, mezi sousedy se těšil největší vážnosti.
Byl znamenitý houbař. Houbám nejen rozuměl, ale také je rád sbíral.
Mnoho lidí se s ním přicházelo poradit, jakou houbu vlastně našli, jestli je k jídlu
a jak jí nejlépe upravit.
Jednou v sobotu ráno se pan Semerák oblékl a vyrazil na houby.
Nějakou dobu chodil po lese a zabrousil i do březiny, kde měl svá tajná místa.
Našel jen pár malých kozáků a nějaké babky, a tak nespokojen šel dál a dál,
až se dostal na Jírovu horu, na paseku, kde nikdy předtím nebyl.
Chvíli brouzdal vysokou trávou a najednou zahlédl něco nevídaného.
Uprostřed mýtiny vyrostlo tolik křemenáčů, až zrak přecházel.
Oranžové hlavy svítily na slunci jako lampy.
Pan Semerák naplnil pečlivě očištěnými houbami košík a šel.
Zbytek nechal na místě pro jiného houbaře.
Rychle zjistil, že by na takové množství nestačily ani tři takové košíky.
Když odcházel z tohoto zvláštního místa, zdálo se mu, že špatně došlápl na pravou nohu
a palec začal pobolívat. Bolest byla čím dál silnější a domů se sotva dovlekl.
Paní Semeráková spráskla ruce, když uviděla, jak je palec naběhlý a modrá.
Ihned běžela pro paní učitelku Taubicovou ze sousedství, která usoudila,
že je to nejspíš dna, nemoc králů.
„Copak jste v poslední době jedl? Nějakou zvěřinu nebo špalek hovězího?
Nezavdal jste si kořalky?“
„Kdepak paní učitelko nic takového.“
Nezbylo, než sehnat pomoc. Noha otékala a paní Semeráková se bála otravy.
Pan Taubic, který měl ve Zbečníku fabriku, obstaral povoz a kočího
a nechal maroda odvézt do Zálesí k babičce Jiráskové. Měla dobré srdce a léčitelské schopnosti.
Bolavou nohu prohlížela ze všech stran, jemně prohmatávala a pak k úžasu všech,
vytáhla z palce dlouhý oranžový trn.
„A máme to,“ poznamenala s úlevou. „Kdepak jste se toulal, že vy jste se špacíroval po Jírově hoře?“
„To je pravda, byl jsem tam na houbách.“
„A jestlipak jste viděl nějaké křemenáče?“
„Ano, až nahoře, na pasece,“ přiznal pan Semerák.
„Tak to už jste letos třetí, co to začarované místo objevil.
Taky jsem tam kdysi byla, tu paseku dobře znám. Kdo si nedá pozor,
snadno přehlídne pichlavý kořen, který tam roste od doby,
kdy sedlák Jíra přišel o ženu a dal část lesa ze zlosti a z lítosti vymýtit.
Nic si z toho, sousede, nedělejte, za týden budete jako rybička.“
Vlažné octové koupele postavily pana Semeráka za pár dní na nohy.
Na houby chodil dál, ale už nikdy na Jírovu horu. A křemenáče, které tehdy přinesl,
milá paní Semeráková nasušila a rozdala.
Paní Taubicová vzpomínala na ty sušené houby ještě v devadesáti,
při svých letních návratech z Prahy na venkov.
Říkala, že když se nasypaly do kysela, vonělo přes pět chalup.
Pověst z knihy Hronovské pověsti od Petra Čuhaniče, zde zveřejněna s laskavým souhlasem autora.
Tato krásná kniha je k dostání v IC Hronov, IC Náchod a v každém dobrém knihkupectví.
