Maternice
M A T E R N I C E
Vítězslav Doležal
To jméno lesa vyvolává pocit důvěrného bezpečí i tajemna až mystičnosti. Snad samotný základ jména „Mater“ působí na člověka mateřsky, uklidňuje a vyzařuje z něho přívětivost a laskavost. Maternice byla také úkrytem i pomyslným středem kraje Jiříka Skaláka z Jiráskova románu Skaláci.
Zalesněný hřebínek mezi obcemi Zbečník a Rokytník (50°29'27.545"N, 16°9'4.583"E) má délku od Jírovy hory nad Hronovem ke Krkavčině nad Horním Kostelcem asi 4 km a šířku okolo 1,5 km. Leží takřka na poloviční vzdálenosti mezi Velkou Deštnou v Orlických horách a Sněžkou. Tenhle kousek země není Podkrkonoší, ani Podorlicko. Krajinářsky možná jihovýchodní výběžek Jestřebích hor zahrnutý do Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Pro místní to je kraj Aloise Jiráska a bratří Čapků. Především ale kraj mystického Turova, Maternice a Lotrandových Brend.
Lesní studánka
Maternice je nejznámější svojí studánkou. Říká se jí Skalákova, ale příběh rodiny Skaláků spíše jen připomíná než by s ním významněji souvisela. Dlouhá léta jsem tu studánku považoval za nejkrásnější. Také jeden z pořadů ČT o studánkách v úvodu či titulcích ukazoval právě tu v Maternici. To mé přesvědčení ještě utvrdilo. Současná doba již ale nebrání projevům a potřebám konat dobré skutky připomínající věci minulé, lidské i duchovní a tak přibylo i krásných studánek. Přesto ta Skalákova zůstává jednou z nejhezčích a lidmi hojně navštěvovanou. Lidé její vodu považovali za léčivou, snad až zázračnou. V době moru dávala zdraví - přinejmenším svojí nezávadností.
Proto okolo studánky na projev vděčnosti zavěšovali svaté obrázky. V posledních letech bylo místo pojato jako duchovní památník nejbližšího okolí. Místní umělci a patrioti, sdruženi do Spolku přátel Maternice, vdechli místu podmaňující atmosféru a přenesli sem pověsti, události minulé i tragedie nejbližšího okolí.
Vedle studánky je mj. kříž s deskou popisující tragickou událost z 8. září roku l787. V noci vypukl ve Zbečníku požár a vedle sebe stojící chalupy Jana Berana a Josefa Kaválka lehly popelem. Uhořeli všichni i se sedmi dětmi.
Příběh Jiříka Skaláka, Lidušky, vysloužilého vojáka Salva guardia – Baltazara Užďana
a rtyňského rychtáře Nývlta je příběhem Jiráskovým a k tomu není co dodávat. Pověst, třebas o zbečnických chlebech, je nejstarší z těch hronovských:
Stalo se ve Zbečníku, prý v roce l590: Do statku přišel žebrák a poprosil o něco k jídlu. Ale selka ho odbyla, že nic nemá. Žebrák poprosil aspoň o skrojek chleba, který se pekl v peci. Selka se lakomstvím a hněvem až zajíkala. Pak kus pecnu odkrojila a skrojek žebrákovi hodila pod nohy, se slovy: "Kéž by ten krajíček kamenem byl, bych tě mohla jím udeřit." Žebrák však ten pohozený skrojek nechal na dlaždicích ležet a sám zmizel jako by se po něm země slehla. Když chtěla selka chleby z pece vytáhnout, ani s nimi nepohnula – změnily se v kámen. I ten skrojek na zemi zkameněl. S hospodářem pak žebráka hledali, ale byl to asi nejspíše sám Pán Bůh, který tenkrát po světě chodil. Mohl to být taky Krakonoš, ten tudy chodil za princeznou Kačenkou a dokázal splnit nejedno přání. Potrestaná a zahanbená selka nechtěla mít kamenné chleby doma a tak je sedlák nakonec odvezl do Maternice, kde jsou dnes uloženy nad vyvěrající vodou studánky.
Skalákova chaloupka
Modrá značka nás od studánky proti toku potoka povede hlouběji do lesa. V potoce zvaném Zbečník, dříve Materník, bývalo vody dost. Geologické vrty mapující v padesátých letech výskyt uranu však způsobily, že hodně vody se ztratilo. Na rozcestí V Maternici přejdeme na značku zelenou směřující na Turov. Asi po 250 m, ve velké zatáčce nás z tzv. horní cesty nasměruje vlevo do krátkého stoupání úžlabinkou. Pokud se zastavíme a podíváme doprava dolů, uvidíme nejen potok a cestu po níž jsme přišli, ale také strmý žleb. V jeho polovině je jako by rovnější místo. Tam podle tradovaných slov místních prý stála maternická chaloupka Skaláků, v níž se skrývali před zlobou a mstou náchodského knížete Piccolominiho. Nevím zda je to sugesce či pravda, ale pocitu, že jako dítě jsem tam ještě cosi připomínajícího základy stavení viděl, se nezbavím.
T u r o v
Po přechodu hřebínku Na vrchách nás stezka, jako od zvěře, přivede na krátkou, ale kouzelnou lesní cestu, která vyjde z lesa u posledního stavení Rokytníka. Dál na Turov můžeme se značkou, nebo si zvolíme vlastní cestu. Při výstupu na 602 m vysoký Blaník zdejšího kraje se vyplatí být pozorný a vnímavý. Z východní strany je překrásný pohled na stolové hory Bor s Hejšovinou, ale také kladské sedlo Polská vrata a konečně hřbet Vrchmezí ustupující jihovýchodně do Orlických hor. Bohužel Jiráskova turistická chata na vrcholu je v současnosti uzavřená.
To co neuvidíme, ale můžeme naslouchat a hledat, jsou zvuky řinčení zbroje a dusotu kopyt koní svatováclavského vojska, které tu spí od dávných časů. Říká se, že u studánky pod lesem v ouvale je vchod, kterým však zatím nikdo do hory nevstoupil ani nevyšel. Lidem smrtelným se prý otevírá jen za hlasů zvonů o Velkém pátku. Kdo ví, zda by se opravdu někdo odvážil? Snad jen kdysi kovář, který o Velikonocích měl koně toho vojska kovat. Kudy vstoupil a kudy vyšel si ale ani on nepamatoval. Také netušil, že jeho kování netrvalo den, jak si myslel, ale celý rok. Rodina ho již oplakala. Do ranečku kde nosil podkováky mu za odměnu nasypali něco zlatého listí, což o Velikonocích kováře udivilo. Co ale s listím a tak jej, jak to šlo, hned vysypal. Když raneček doma odhodil do kouta zacinkalo to v něm. Pár dukátu našel v záhybech. Kovář posloužil rytířům, ti to zas oplatí celé české zemi, až bude lidem nejhůř. Tehdy svaté vojsko z Turova vyjde, zažene nepřítele za hranice a porazí ho na hlavu. O tom nikdo z lidí pod Turovem nepochyboval.
Maternické strašidlo
Jiná ze zdejších pověstí se týká maternického strašidla, které se zjevilo večer při návratu z práce, dřevorubci Kleprlíkovi z Rokytníka. Mezi větvemi stromu, na kterém se oběsil jakýsi chudák, spatřil Kleprlík podivný bílý pytel. Když po něm hodil kamenem, spadl dolů a za šplouchavých zvuků zmizel v blízkém potoce. Když pak vyšel z lesa, ten bílý obláček měnící stále tvar i velikost, před ním poskakoval, vznášel se a jako by se mu vysmíval. Tak to bylo až k jeho stavení. Takhle k půlnoci se Kleprlíkovi ve spaní zdálo, že oknem se na něho valí ohromná peřina, jako by ho chtěla zalehnout. Z úleku se probudil a kouká do okna, kde se po chvíli šramocení zjevila postava chlapa snažícího se vniknout do chaloupky. Kleprlík na víc už nečekal, popadl sekeru a vrhl s k oknu. Ani vetřelec o setkání s dřevorubcem nestál
a zmizel ve tmě, jak jen nejrychleji dovedl. Kleprlík si předchozí události se strašidlem vysvětlil jako varování, které jemu a jeho ženě možná zachránilo život.
Pověsti zdejšího kraje sepsal v roce 1949 ve Sborníku pověstí z Jiráskova kraje s názvem Maternice Petr Rajchl a znovu pak v roce 1994 Petr Cicák.
V samotném Rokytníku zaujme rekonstruovaná a v roce 2008 nově vysvěcená kaplička Nejsvětější Trojice z roku 1827, kterou nechal postavit sedlák Vejr. Jsou na ni nejen sluneční hodiny ale i nápis, který je skutečně příhodný pro každého z poutníků – turistů, i každého z nás v této době: Festina lente - Spěchej pomalu.
Napsal Vítězslav Doležal pro časopis Českopis únor 2009
