Doznání

Doznání

Slávek Doležal

Ano je pravdou, že ve Zbečníku jsem se nenarodil! Nepovažuji to za žádný hendikep, tedy vrozený či získaný nedostatek, ale jen dočasný stav tehdy způsobený kombinací specifických potřeb jednotlivce a nevhodného prostředí, které tyto potřeby nesplňovaly. V mém případě se jednalo o porodnici, která nebyla ve Zbečníku ale nejblíže v Náchodě.

Již pár dnů po narození nás však převezlo auto na dřevoplyn do nerodného Zbečníka, kde jsem začal poznávat, co je to život a svět ve kterém ho budu žít. S několikadenním zpožděním jsem se tedy Zbečničákem stal!

Teprve dlouho po této události jsem pojal úmysl zachytit nějak podobu vesničky mé nerodné a milované. Nebylo a není to však vůbec snadné. Patří mezi ty přípotoční vsi natažené podél toku potoka či říčky. Délka asi 3 ½ km neumožňuje dost dobře přehlédnout ji celou a především pohlédnout do jejího středu. Dá-li se o nějakém mluvit. Jedině pták v letu tohle dokáže. Prostě žádné městečko na dlani ani vesnička schoulená pod horami.

Navíc ani ten potok není už podobný tomu, který jsem znal z dětství. Stavěli jsme si na něm přehrady a tůní, kde se dalo koupat, bylo hned několik. Vody bylo víc, splav u Maťenových hučel a domácí ten zvuk uspával. Zato návštěvník Jiráskova Hronova ubytovaný na privátě usnout nemohl.

Také cesty z vesnice k polím a lesům se hodně změnily. Přitom cesta je spolu s osamělými stromy to nejmalebnější, co lze v krajině nalézt. Cesty napovídají o mnohém. Kam a proč se jezdilo, nebo také jen chodilo. Cesty spojovaly lidi a vedly promyšleně, uvážlivě a zpravidla i nejkratším směrem. Měly svojí potřebnost, účelnost, hospodářské užití, jiné zas byly jako žilky krajiny, kterými proudil život. Byly ale i takové, které snad vlastník udržoval přímo a jen pro krásu. Taková Zelená cesta vedla od silnice kolem Kubečkových a sv. Jana Nepomuckého vzhůru k Maternici. Tam pod mohutnými listnatými stromy bylo nějakých sto či dvě stě metrů krásné travnaté cesty, které se říkalo Zelená. Bylo krásné se tam posadit, jako dítě si hrát. Možná to bylo kratší či delší, prostě trochu jinak. Připouštím to, vzpomínky z dětství jsou vždy hezčí než vlastní skutečnost. Lidé si cest považovali, potřebovali je, a proto je také udržovali. Později to ale už neplatilo. Vyježděná, samý výmol, nevadí! Zprava, nebo zleva, vyjezdí se nová. Půda ztratila cenu a smysl ztratila i péče o cesty. Naštěstí některé, dá se říci historické, cesty přežily. Jaksi samo sebou, přestože na kráse nezískaly. Místy jakoby se ztrácejí, ale jejich místo v krajině je tak přirozené, že si je lidé vždy najdou,a prošlapou znovu, dokud se krajina nezmění.

Dnes se víc jezdí, než chodí. Jezdí se po silnicích a ty jsou na dnech údolí, podél potoků, říček a řek. Co je z těch údolí vidět? Hezkého pramálo. Mnohem častěji lecos nehezkého. Naštěstí ten náš zbečnický oudol není hluboký ani sevřený, potok nemá strmé břehy. Znám mnoho míst, která jsou na tom nesrovnatelně hůř. Člověk tam projede a klade si otázku. To má být ta hezká, krásná krajina o které se píše, či mluví? Přitom stačí vyjít pár desítek metrů nad silnici a nestačíme se divit. Čím výš, tím víc žasneme jak je to možné, jak je to hezké a jak jsme vlastně nic nevěděli a neznali. Proč to zmiňuji? 

V jedné zbečnické anketě se účastníci vyjadřovali k nejzajímavějšímu místu ve Zbečníku. Vyhrála příroda! Ať již Skalákova studánka, bunkr TS 5 U křížku, nebo prostě okolní příroda. A pak si fotografuj vesničku svou nerodnou a milovanou!

Zbečník pro mne není jen místem, kde žijí lidé a mají své domy. Je to krajina mého dětství, krajina, která má řadu podob podle toho jak ji kdo vidí a vnímá. Podle toho jaké je roční období, podle toho jaké je světlo. A kde končí zbečnická krajina? Sám nevím. Tak jako kostel je zakončen kněžištěm a oltářem, moje zbečnická krajina je zakončena Borem a Hejšovinou. Vyjdu – li však někam výš, na Studýnka, nad Hájek, či dokonce k Pavlišovu hranice mého zbečnického katastru budou zase trochu širší. Je krásné, když je dobré světlo, je krásné dívat se kolem sebe a vidět!

Hezké pokoukání přeji všem!      

Slávek Doležal